Jak by mohl váš život vypadat za pět let? A jak za deset nebo za dvacet let? Víte, jak se tam dostat? Jak toho dosáhnout? Mnozí z nás o tom otevřeně nepřemýšlí. Někteří možná pohlédnou do své vysněné reality jen tak okrajově, jakoby mimochodem, ale hned se zase stáhnou zpátky. Většina nevěří, že by vůbec někdy mohla žít svůj vysněný život.

Já sama jsem byla v podobné situaci. Bála jsem se pohlédnout dále dopředu. Ne proto, že bych neměla představu, jak by můj život měl vypadat, ale vůbec jsem nevěděla jak toho dosáhnout.

Do pozemského života všichni vstupujeme s nějakou výbavou, která je pro každého z nás individuální a jedinečná, a kterou bychom měli využít.Tato výbava je v našem životě manifestována prostřednictvím různých fyzických a psychických symbolů, rysů a znaků. Každý z těchto znaků, který nás charakterizuje, má své pozitivní a negativní vyjádření. Jsme schopni dosahovat obojího. Jaké vyjádření to bude v daný moment, v dané situaci či v daném životním období záleží na našem naladění, které je zrovna silnější a prezentováno navenek. A přitahujeme takové zkušenosti, které odrážejí naše naladění.

Nejde tolik o to, co nám říká mysl a náš rozum, jde o to, jak se právě cítíme. Jestliže jsme plni pochybností a strachů, naše zkušenosti tomu odpovídají. Naše strachy, které jsou popírány, uvnitř nás bují a tlačí se na povrch a to jen proto, že žádají o vyléčení.

Jak k tomu přistupovat? Nikdo z nás si vědomě nezvolí negativní zkušenosti. Ale co dělat, když máme pocit, že jsme vláčeni životem, že se pohybujeme v bludném kruhu a nevíme jak z toho vystoupit? Je třeba si plně uvědomit, že:

"To, co nás drží zpět není vnější svět, ale opravdové přijetí sebe sama a přijetí čehokoli, co potřebujeme ke svému rozkvětu a radosti." (Jeshua)

Žila jsem několik let životem, o kterém jsem slýchávala snad jen v televizi. Pamatuji si, jak jsem si říkávala, že se těším až bude za rok . Že to bude určitě mnohem lepší. A pak se rok s rokem sešel a já jsem žila ve stejných podmínkách, řešila stejné věci.V té době jsem žila na chatě bez práce, příjmu, bez elektriky a vody. Bylo mi hodně přes čtyřicet a řešila jsem to, že nemám za sebou nic, co by stálo za to. Provázely mě pocity strachu a zoufalství. Jak dál, jak z toho ven? Mé pocity beznaděje se ve mně vzdouvaly a chtěly ven. A já jsem nevěděla jak s nimi naložit. Komu se mám svěřit? Kdo mi může poskytnout radu, jak přerušit tuhle neradostnou hru?

Nechat proudit ven všechny mé pocity bylo pro mě příliš bolestné a tak to všechno, co se ve mně bouřilo, jsem opět zašlápla zpět. Pokoušela jsem se najít někoho, kdo by mi poradil, vysvětlil, co se to děje. Ale nikdo takový se nenašel. Ne, že by o mě má rodina a známí nejevili zájem, ale bohužel jejich dobře míněné rady v mém životě nefungovaly.

To, že jsem své pocity popírala, způsobilo, že jsem měla na chvíli klid. Ale s každým novým ránem na mě opět dolehla tíseň reality. Dny byly stejné, stereotypní a mě jímala hrůza z toho, jak z celé situace ven. Vůbec jsem nedokázala pochopit " co se mi to přihodilo". Vždyť jsem dostatečně inteligentní, mám dvě maturity, na co jsem sáhla, to mi vždycky šlo. Běžné situace jsem dokázala vždy správněvyhodnotit a poradit si s nimi. V posledních letech se ovšem vše, co jsem začala dělat zadrhlo a přes veškerou nasazenou snahu se situace vyhrotila a skončila krachem. Vůbec jsem tomu nerozuměla a mohla jsem jen bezděčně přihlížet, jak se můj život odehrává bez mého přičinění.

Jak se může přihodit, že život plyne sám, dělá si s námi co chce a při sebemenší snaze do něj zasáhnout nás odmrští zpět a opět nás nechá přihlížet a starat se "jen" o ty základní potřeby nutné k přežití.

Má zoufalá situace trvala přibližně deset let, ale nutno říci, že se chystala podstatně dřív. Objevovaly se signály toho, že se něco děje, ale já jsem rozhodně nebyla tak zralá, abych je rozeznala a udělala nějaká opatření. Snažila jsem se běžným, společensky zavedeným způsobem. Mít zaměstnání , rodinu apod. Stálo mě to spoustu práce a snahy, aby věci probíhaly, když ne hladce, tak alespoň v normě. Zoufale jsem se snažila začít žít běžný život, znovu vytvořit rodinu starat se o svoje děti, dělat práci, která mě baví. Vždy jsem udělala pár krůčků a zoufale se držela těch malinkých posunů vpřed, ale pod nohama jsem vždy začala cítit sesouvání. Bylo to, jako bych se léta škrábala z jámy, s velkými obtížemi se přiblížila k jejímu ústí a v okamžiku kdy jsem měla pocit, že jsem z toho skoro venku, půda pod nohama povolila a já jsem byla opět dole a možná hlouběji než před tím. Mnohokrát jsem si myslela, že to vzdám, že už nemám sílu. Ale nešlo to. Namísto toho se mi začal ujasňovat pocit, že si jen bláhově myslíme, že vše lze překonat jen vlastním chtěním. Začala jsem chápat, že náš život má mnohem hlubší zákonitosti, než je na první pohled patrné, a že pokud se budu chtít z toho dostat, budu je muset začít respektovat.

Jak tedy ven ze situace, která nás trápí? Odpověď není snadná. Cesta každého z nás je jiná a zrání a pochopení je velmi individuální záležitost. Vše závisí na naší otevřenosti, na naší ochotě na sobě pracovat a naší schopnosti přijmout sebe sama se vším, co k nám patří.

Nejdůležitější ze všeho je uvědomění, že NÁŠ život je jen NÁŠ, je v našich rukou a vůbec není nutné nebo je dokonce nežádoucí jej odevzdávat do rukou někoho či něčeho jiného. 

Ano, každému z nás se v určitém okamžiku zdá, že je vláčen okolnostmi. Pokud jsou tyto okolnosti snesitelné, moc to neřešíme. Pokud ovšem je míra únosnosti překročena a nebo nám to tzv. "hlava nebere", nastává pro mnohé z nás bod zlomu. Na odpověď pravděpodobně nepřijdeme hned, ale začínáme tušit, že odpověď je mimo naši tendenci organizovat život rozumem a ti citlivější ucítí uvnitř sebe, že život se řídí podle nějakého vyššího řádu.

Můžeme se postavit do role oběti s myšlenkou, že za to může někdo jiný, ale to přispívá jen tomu, že se propadáme ještě hlouběji. Lépe je vzít odpovědnost do svých rukou a uvědomit si, že všechny okolnosti našeho života, jsou výsledkem toho, co se děje uvnitř nás. Platí to pro všechny oblasti našeho života a stejným způsobem můžeme vzít zodpovědnost i za naše fyzické zdraví.

Bohužel si to často neuvědomujeme nebo nevíme, jak se svými slabostmi naložit a tak naší nejčastější reakcí je své slabosti potlačit, zasunout nebo vynakládáme velké úsilí k tomu, abychom je překryli něčím dokonalejším. Máme stále větší a větší potřebu dokladovat svému okolí, že jsme dokonalí, a že si zasloužíme jejich přízeň. A pak přichází bod zlomu. Naši snahu přeruší nějaká událost, která se "vymkne kontrole".

Proč své slabosti popírat? Proč se neustále tvářit dokonale? Proč se podceňovat? Protože to tak dělají všichni? A co tím získáme?Každý z nás má spoustu slabších stránek, ale samozřejmě i těch slunných. Jak by to na světě vypadalo, kdybychom byli všichni dokonalí? Asi bychom se nudili.

Díky tomu, že dáme svým slabostem prostor, můžeme nechat projevit i ty krásné momenty, ty které náš život prosvětlují. Celý klíč je v tom, naučit se milovat sám sebe, takový jaký jsem. 

MILOVAT SE, POCHOPIT SE, ODPUSTIT SI.